 |
Aktuality z naší firmy i ze světa rostlin |
 |
Zajímavé a užitečné informace o rostlinách
|
 |
Potřebujete poradit?
Nechte nám vzkaz |
Vlnice jako předmět pravd, domněnek a mýtů
S podivem musím konstatovat, že rod Oxytropis DC., zastoupený v mírném pásmu severní polokoule, který obsahuje asi 300 druhů je velmi opomíjen. Například v Index of Garden Plants se cituje pohých 14 druhů, Will Ingwersen vlnice (locoweed) pouze vyjmenovává v několika druzích v tom smyslu, že by stály za zkoušku a i v Encyclopaedia of Alpines jich nalezneme pouhých 34 druhů. Oxytropis má přitom pověst skalničky obtížné a to snad brání jejich většímu rozšíření v zahradách. Na webu ale nalezneme mnoho prací ( jde o tisíce odkazů) o polymorfizmu vlnic a o jejich využití v léčbě chorob. Zájem o ně tedy zřejmě leží mimo hranice zahrádkářského krásna.
Já sám se nemohu věnovat tomuto rodu v jeho plném rozsahu. Mohu pouze shrnout své zkušenosti s těmi několika druhy, které mi prošly rukama. Nabídka semen ve výměnách není nikterak oslnivá co do sortimentu. Navíc se v nabídkách vyskytuje velmi mnoho chyb, z nichž záměna za rod Astragalus je z těchto chyb tou nejsnáze identifikovatelnou. Proto tedy pochází veškeré druhy, které pěstujeme ze soukromých sběrů hlavně od př. Jílkové, Odvárky a Plocara.
Musím konstatovat, že na počátku mého snažení mi řada druhů ani neklíčila a obecně se jako obtížné jevily. Nyní se naše praxe s nimi ustálila na tomto postupu: Semeno, které sejeme potřepeme chvilku s ostrým pískem v polyethylenové lahvičce, poté vysejeme na urovnaný a stlačený povrch půdy tak, že jednotlivá semena přitlačíme v dostatečné vzdálenosti od sebe k půdě a zasypeme vhodnou frakcí štěrku tak, že výška štěrkového krytu odpovídá trojnásobku průměru semene. Nádobu s výsevem namočíme, přestříkneme přípravkem Previcur a umístíme do studeného skleníku, kde výsev necháváme podle počasí přemrzat do jara. Pokud je sníh, zasypeme celou várku výsevů sněhem, je-li sněhu dost pak třeba i vrstvou 20-30 cm. Semena klíčí postupně v průběhu jara. Občas výsevy přestříkneme Previcurem. Snažíme se semenáče přehrnkovat ve stadiu 1-2 pravých listů. Dlouho jsme mívali potíže s nádobami, protože vlnice mají značně dlouhé a málo větvené kůlové kořeny. Jako výhodná nádoba pro přehrnování se ukázaly litrové květináče k hrnkování růží na dně drenážované cca 3 cm hrubého štěrku. Při přesazování z výsevu je třeba přenést malou rostlinu se substrátem z výsevu , čehož lze dosáhnout vhodně volenou vlhkostí zeminy výsevu.
Je možné, že si čtenář řekne, proč píši o rodu když sám mám pochybnosti o sortimentu, který je v současnosti u nás v zahradě. Odpovídám: Právě proto. Nesprávně pojmenované kytky, byť třeba pohledné způsobují neobyčejný maglajs následně ve výměnách semen, prodej semen raději ani necituji – tam nesprávně určené semeno přímo ohrožuje existenci semenářského podniku, a že toho každý odběratel využije k penalizaci je nabíledni.
Už s druhem prvým Oxytropis baicalensis je potíž. Neexistuje. Zprvu jsem si myslel, že jde o záměnu za název O. baicalia Pall. To, co máme ale neodpovídá ani popisu a bělavou barvu květu nelze přisoudit tomu co máme ani v nejbujnější fantazii.
Oxytropis campestris (L.) DC. je v kultuře již velmi dlouho. Je to trsnatý, bíle ochlupený druh s listy 10-15 cm dlouhými a 21-31 lístky. Květy jsou uspořádány v hustých klasech po 5 – 15, 1,5-2 cm dlouhé, bělavé nebo bledě žluté někdy s fialovými křídly, klasy jsou 10-20 cm vysoké. Vyskytuje se v horách od severní Evropy dále na jih. Má několik variet (nebo subspecií ?). O. c. v. campestris má zpravidla květy žluté, O. c. v. tirolensis je světle fialový nebo bílý a vyskytuje se jen v Centrálních Alpách. O. c. v. sordida má domov v severovýchodní a východní Skandinávii a v arktickém Rusku, popis k této varietě ale chybí. O. c. v. dinarica byl přeřazen do druhu O. urumovii zřejmě nejen kvůli nažloutlé barvě květu.
Jak vidno ani tento již klasický druh se nevyhne varietním nejistotám.
Oxytropis cyanea Bieb. Pochází z Kavkazu. Trsnatý, 30 cm vysoký druh šedě ochlupený. Modré až modrofialové květy v hlávkovitém hroznu po 5-10 vyčnívají vysoko nad listy. Koruna 10-15 mm. Listy 8-10 cm lístky elipticky kopinaté v rozmanitém počtu. Má rád velmi propustnou zem, třeba jen písek.
Oxytropis halleri Bunge ex Koch. (syn. O. sericea) je trsnatý druh vyrůstající z tlustého, krátce rozvětveného oddenku. Listy jsou cca 10 cm dlouhé, složené z 21 měkce chlupatých, kopinatých lístků. Květy jsou 1,5-2 cm dlouhé, modré až purpurové, pysk někdy s tmavou špičkou, v oválných hroznech na stvolech 10-30 cm. Roste snad na všech horstvech Evropy.
Oxytropis chankaensis Jurtz. je altajský endemit uvedený v Červené knize flory SSSR. Roste na písčinách. Na botanický popis jsem ani v knihách ani na internetu nenarazil. Zajímavé však je, že se vyskytuje v mnoha ruských pracích o genetice, uvádí se, že mnoho rostlin tohoto druhu je tetraploidních a zkoumá se na něm genetická variabilita. Na internetu je mnoho podrobností, ze zahradnických a skalničkářských informací však žádné. Proto odkazuji pouze na svou fotografii. Ostrý písek a slunce jsou tím, co mu vyhovuje.
Oxytropis jaquinii Bunge (syn. O. montana, Astragalus montanus) je relativně robustní druh s poléhavými stonky 10-40 cm délky, Listy jsou složené z 13-35 oválných až kopinatých, šedozelených lístků. Květy fialově purpurové, 1,5 cm dlouhé v kulových hroznech na vztyčených, 10-15 cm vysokých stvolech. Kvete v pozdním létě v Alpách a francouzské Juře na lukách a skalnatých svazích. Proto je pro něj vhodnou půdou v zahradě kamenitá drnovka.
Oxytropis megalantha Boiss. je polokeř s tlustým a často větveným kořenovým krkem a trsy krátkých, tlustých, vystoupavých nebo poléhavých, dlouze ochlupených stonků. Listy jsou 5-8 cm dlouhé se 17-23 vejčitými až kopinatými lístky, šedě až bíle ochlupenými. Květy modře purpurové, asi 2 cm dlouhé v trsech po sedmi na svolech 20 cm dlouhých. Vzácný druh, v Japonsku pouze na ostrově Hokaido.
K Oxytropis retusa Matsum. jsem našel pouhý jediný, drobný odkaz. Uvádí, že roste na skalách Kurilských ostrovů, má chlupaté, šedozelené listy a květ fialově modrý. Není asi divu, pokud by to byl endemit těchto ostrovů.
Oxytropis shokanbetsuensis Miyabe et Tatew. je trsnatý polokeř s rozvětvenými stonky 10-15 cm dlouhými a s listy 6-10 cm délky a 19-27 úzce vejčitými lístky. Květy má rudě purpurové, 2,3 cm dlouhé po 5 v hlávce na stvolech 5-10 cm dlouhých. Endemit hory Shokanbetsen na ostrově Hokaido v Japonsku.
Oxytropis todomoshiriensis Miyabe et Miyake je uváděn hlavně v itinerářích cestovních kanceláří dopravujících turisty na Dálný východ Ruska. Tento druh je endemitem ostrova Moneron na Sachalinu a je rovněž uváděn v Červené knize flory SSSR. Vypadá jako méně ochmýřený O. halleri a má květy modrofialové. Potřeby má stejné jako kytky z horských luk.
Text, který jsem zde předložil je spíše k diskusi o tomto rodu mezi širokou skalničkářskou veřejností. Informační a zřejmě i faktický zmatek týkající se tohoto rodu a ještě zvyšovaný možností cestování a sběru semen na rozličných navštívených lokalitách zanáší díky nekvalifikovanému a nedostatečnému popisu rostlin, z nichž bylo semeno získáno obrovskou nejistotu, pokud jde o to, co vlastně nakonec v zahradě máme. Pokud by se v takovém přístupu pokračovalo, je zřejmé, že nakonec nám budou muset stačit v zahradě pouze nic neříkající názvy rodové. Apeluji proto na kolegy skalničkáře, aby nebudovali jen krásno, ale začali se zabývat zcela zodpovědně i správnem pokud jde o názvy rostlin. Loňská výměna semen Klubu byla ukázkou toho, jak je věc vážná. Z mé dávky pytlíků obdržených z výměny byly špatně dokonce 4 rody (např. Androsace studiosorum, Loiseleuria procumbens)
Použitá literatura:
Barr, C.A., Jewels of the Plains, University of Minnesota Press (1983)
Pilát, A., Deyl, M., Alpínky, Nakladatelství ČSAV (1964)
Jelitto, L., Schacht, W., Hardy Herbaceous Perennials, B.T. Bradsford London (1990)
Beckett, K. (ed.), Encyclopaedia of Alpines, AGS Publications Ltd., (1994)
Griffiths, M., Index of Garden Plants, Royal Horticultural Society (1994)
Mnoho stránek ruských pramenů z webu.