Rod, který na výstavách nedostává ceny

Svůj příspěvek o violkách nechci a nemohu věnovat systematickému popisu členů tohoto rodu – jsou velmi početní. Popíši jen ty, kterými jsme se zabývali delší dobu a zvláště těmi, které jsme pěstovali nebo pěstujeme k produkci semen.

Pokud pomineme jihoamerické růžicové violky pak rod Viola lze rozdělit do dvou sekcí. Pro jednoduchost to, co vypadá jako maceška je ze sekce Melanium a semeníky se tvoří uvnitř květu. To, co vypadá jako violka vonná patří do sekce Viola a plodí kleistogamicky – bez závislosti na opylení květu. Chápu, že různorodost rodu by volala po lepším botanickém kriteriu, ale k hrubému roztřídění pohledem stačí. Z hlediska pěstitelského bude patřit sekce Melanium do společenstva trávníků a úpatí skal zatímco sekce Viola do společenstva skal a trávníků, někdy do lesa. Z toho vyplývá, že každý, kdo se rozhodne pěstovat violky bude si muset pro svou zahradu najít vhodnou polohu a půdu a nepůjde striktně se držet popisů z míst výskytu a ani obecného rozdělení do sekcí.

Viola bertolonii Pio. osídluje trávníky Alp a Apennin ve výškách mezi 1000 a 2000 m.n.m. Oválné nebo kopinaté listy jsou lysé, tupě zubaté, dlouze řapíkaté, palisty jsou peřenosečné a fialové květy relativně velké, kolem 3 cm. Květy mají 9-12 mm dlouhou ostruhu. Kvete na konci jara. Z přírody jsou známy i formy žluté, my produkujeme semeno modré odrůdy.

V přírodě roste na vápencích jako trsnatá bylina a osídluje bohatší, humózní dobře drenážovaná stanoviště. K pěstování a produkci semen nám nejlépe roste v běžné naší propustné polní půdě na mírném, osluněném severním svahu. Rostliny množíme semenem, vyséváme v prosinci. Většina takto setých rostlin ukáže na podzim květ.

Viola coreana H. Boissieu obývá křoviska Číny, ruského dálného východu a východní Asie. Výrazné jsou na trsnatých rostlinách srdčité až ledvinité řapíkaté listy asi 3 cm, tupé až špičaté, vroubkovaně pilovité, lysé, s nádhernou kresbou listu, která připomíná brambořík. Jarní květy jsou nevýznamné, modrofialové asi 1,5 cm s kopinatými sepaly a tenkou ostruhou dlouhou asi 7 mm na 10 cm stoncích.

Rostliny u nás jsou plně mrazuvzdorné, mají rády mírné přistínění, klíčí velice snadno z výsevu v jakémkoli období a na mírně humózních půdách se i trochu přisévají. Mohou být výraznou náhradou trávníku v méně osluněných partiích zahrady a u návštěvníků vzbuzuje údiv, že si šlapete v „brambořících“.

Viola cornuta L. osídluje trávníky a úpatí skal v Apeninách, na celém Balkáně a v Pyrenejích ve výškách mezi 1000-2500 m.n.m. Oválné až kopinaté listy jsou tupě zubaté, řapíkaté, palisty oválně trojrohé a hluboce sečně zubaté, květy slabě voní a jsou až 3,5 cm široké, plátky úzké s ostruhou dlouhou 10-15 mm. V přírodě roste na propustných, chudých půdách na slunci, někdy osidluje spáry.

Takový je ale jen původní druh v barvách fialové, lila a bílé. Ten je ale rodičem mnoha kultivarů a selekcí.

My produkujeme semeno z izolovaně modréa bíléformy V.c. minor, která dosahuje v trsech výšky asi 15 cm a pak z nádherné, velkokvěté, nízké V.c. ´Ulla´. Na rozdíl od původních druhů nám V.c. minor rostly, kvetly a plodily nejlépe na živinami bohatých, slabě alkalických, vysýchavých jílech v okolí Uherského Brodu. V.c. ´Ulla´ nám nejlépe kvete na Šumavě na písčité lokalitě bohatě zásobené vodou, semene ale mnoho nedává. Na jílech tento poslední kultivar krněl a hynul. Bylo by tedy rozhodně nezodpovědné pokusit se o obecný postup pěstování druhu Viola cornuta.

Viola corsica Nyman osídluje trávníky Korsiky a Sardinie v nejvyšších polohách těchto ostrovů. Rostliny jsou lysé, drobné spodní listy jsou koníkovité, horní jsou podlouhlé až čárkovité až 3 cm dlouhé, téměř celokrajné a palisty jsou krátké, čárkovité. Květy mají průměr až 3,5 cm a slabě zakřivená ostruha je 10-15 mm dlouhá. Barva květu je fialová a rostliny zde kvetou začátkem léta a většinou nedosahují výšky 20 cm. V přírodě jsou i v barvě žluté a rostou na slunci.

Jsou to trsnaté rostliny, u kterých bychom očekávali, že nejsou mrazuvzdorné. Opak je pravdou a na poli se i mírně přisévají. Kvetou už v prvém roce od výsevu. Sít je možné kdykoli, výsev v srpnu je ale nepraktický a může přinést problémy s přezimováním semenáčů. Nám hrnkované rostliny jdou dobře v běžném zahradnickém substrátu, na šumavském poli mají kamenitou, slabě kyselou zem a jejich plodnost zřejmě substrát neovlivňuje. Produkční pole je v jihozápadním sklonu a rostliny jdou bez potíží.

Viola crassa Makino je obyvatelkou skalnatých svahů ruského Dálného východu a východní Asie. Červenohnědé řapíky nesou okrouhlé, ledvinité listy v průměru 1-3 cm, tupě srdčité, vroubkovaně pilovité. Žluté, na rubu načervenalé květy v létě jsou 2 cm velké na květních stoncích nedosahujících 10 cm a mají kratičkou, asi 1 mm ostruhu. V přírodě roste na svazích s odklonem od slunce a dostatkem vláhy, v zahradě stačí je-li přistíněna od 11 do 15 hodin. Relativně velké semeníky jsou dosti často hluché. Podzimní rozmnožování dělením se nám dařilo úměrně tomu jak pozdě přišla zima, čím dříve tím horší výsledky. Ze semen vzchází ze zimního výsevu postupně a přirůstá pomalu. Zpravidla kvete až druhým rokem.

Viola delphinanthaBoiss. patří skalám Bulharska a Řecka a její výskyt zde je velmi náhodný. Je to polokeřík s přímými větvičkami a čárkovitými, šedozelenými listy. Větvičky poléhají a tak celá rostlina je méně než 10 cm vysoká. Růžově-lilákové květy jsou neseny tenkými, tuhými stopkami a mají dlouhou, tenkou, zakřivenou ostruhu. Kvete začátkem léta.

Přiznám se, že jsem za celý život neměl k dispozici tolik rostlin abych si dovolil je vysázet ven. Držím je v květnících s vysokou vrstvou spodní i horní drenáže ve velmi světlém polostínu. Semeno, pokud je máme, sejeme v prosinci. Klíčí lépe po přemrznutí. Tento druh je jedním z mnoha jejichž pěstování jsme zatím zvládnout nedokázali. A rádci se nehrnou.

Viola griesebachianaBoiss. je trsnatá rostlina ze sutí a trávníků Albánie, Bulharska a Jugoslávie ze subalpínského až alpínského pásma. Má listy vejčité až kopisťovité, lysé, slabě vroubkované nahlučené na tenkém, rozvětveném oddenku. Květy na stoncích nižších než 10 cm , které nasazuje v létě jsou veliké s dlouhou, tenkou ostruhou, průměr mají až 3 cm barvu světle růžovou s nádechem levandulově modré, popisují se ale i čistě levandulové odstíny. V přírodě roste na východních odklonech, v chudých půdách dostatečně zásobených vodou.

V zahradě ji stačí přistínit od 11 do 15 hodin. Je-li pěstována v hrnci potřebuje výbornou vrchní i spodní drenáž. Lze ji na jaře množit semenem, dělení po odkvětu ohrožuje to, že v našich podmínkách České Kanady se jeví jako ne zcela mrazuvzdorná.

Viola jooiJanka. je druh skalních štěrbin Karpat. Bývá skalničkáři považován za velmi expanzivní. Jeho expanze probíhá samovýsevem, pokud je tedy pěstován v semenářské produkci pak tento problém se při intenzívním sběru semen významně neuplatňuje.

Tato violka vytváří růžice listů trojroze vejčitých, srdčitých a zubatých, květy jsou lehce vonné, až 2,5 cm široké, lila-růžové do výšky 10 cm a objevují se od konce jara do poloviny léta. V přírodě vyhledává skalní štěrbiny odkloněné od slunce s půdou sice chudou, ale s příznivým vodním režimem. U nás v zajetí dokázala tato violka růst i v kopaném písku při zajištění dostatečné zálivky a tady také kvetla a plodila velmi uspokojivě. Na poli potřebuje půdu trochu hlinitější kam se stahuje voda. Má to ten důvod, že pole je vždy slunné a ani odklon k severu nezajišťuje dostatečný chlad. To má vliv na dobu po kterou rostlina kvete.

Viola labradoricaSchrank. je severoamerický, trsnatý druh ze společenstva keřů a trávníků s palisty čárkovitě kopinatými a listy asi 1,5 cm širokými, červeně naběhlými, srdčitě vejčitými a jemně vroubkovanými. Květy jsou menší, asi 1,5 cm, nachově růžové s hustě chlupatou bliznou a nápadnou ostruhou. Výška rostlin v květu je mezi 5-10 cm a kvetou masívně na jaře a pak po celý rok nasazují jednotlivé květy.

Původní druh vyžaduje slabě humózní, vlhčí stanoviště v polostínu. My pěstujeme k produkci semen modravý selekt pod jabloněmi a rostliny bohatě kvetou i nasazují výtečně drobné semeníky s výnosem asi 5 g na rostlinu. Rostliny lze dělit po celý rok a po rozdělení téměř ihned vykvetou. Této violky lze používat na kraji koryt ale i jako výbornou náhradu trávníku pro polostinné stanoviště. Ze zimního výsevu vzchází postupně a semenáče kvetou bohatě až druhým rokem.

Kromě zmíněného druhu udržujeme za podobných podmínek v matečnici jeho zakrslý klon V.l. ´Silborough Poppet´ (malý drahoušek ze Silborough). Tento zakrslík má lístky a kvítka asi 0,5 cm , drohoučké semeníčky a v nich maličká semínka a je jen 1 cm vysoký. Bohužel i málo přirůstá a je i v násadě květů lenivější. Semena jsou asi efektivní metodou pro jeho rozmnožení, ale nikdy jsme se s masívním vyklíčením nesetkali. Jisté je toto: ze semen vždy dostanete zakrslý klon.

Viola macloskeyi Looyd. ssp. palensje obyvatelkou trávníků subalpínského pásma severní Ameriky. Jde o drobnou, trsnatou violku s 2 cm listy okrouhlými až ledvinitými, téměř celokrajnými a drobně vroubkovanými. Květy jsou drobné asi 1,5 cm, bílé, spodní plátek je nachově žilkovaný. Kvete celé léto a potřebuje plné slunce a mírně humózní, vlhčí stanoviště. Jako taková se výborně hodí do koryt. Sběr semen není bez obtíží. Semeníky i semena v nich jsou drobná a náchylná k rozdrcení. My ji držíme právě kvůli sběru semen v hrncích. Jinak jde o bezproblémovou kytku a lze ji doporučit pro malé úpravy a zvláště jako neutrální podrost k výrazným letním kytkám. Vyséváme v zimě, květ se ukáže v roce výsevu.

Viola mandshurica W.Becker má svůj domov na krátkostébelných loukách Číny, ruského Dálného východu a východní Asie. Nám se k ní váže příběh s s velkým kultivarovým experimentem japonských botaniků, z jejichž semen jsme vysévali mnoho kultivarů. Některé vykvetly jednou a pak už nikdy, některé vůbec nikdy, ale ze všech, kvetoucích i nekvetoucích, jsme měli spousty semen než nám došlo, že se na to máme vykašlat, protože pouhý semeník nemůže být okrasnou hodnotou sám o sobě.

Původní druh má listy trsech, trojroze kopinaté až 8 cm dlouhé, listy jsou vlnitě zubaté, květy až 3 cm velké na květním stonku asi 15 cm dlouhém. Květy jsou u různých odrůd druhu od velmi tmavě modrých až po bílé, světle růžové a bílé mají vždy nachové žilkování. Pokud rostliny kvetou pak po celé léto. Literatura popisuje, že druh žádá mírně humózní, vlhčí stanoviště na slunci.

Nám se jeví tento druh v polní produkci jako velmi přizpůsobivý a jsme toho názoru, že mu vyhoví jakákoli zahradní zem. Pěstujeme odrůduV.m. ´Variegata´s listy výrazně žlutě žíhanými. Výsev děláme v prosinci, přemrznutí urychluje klíčení.

Viola odorataL. je druh, který bych asi ani neměl popisovat. Každý někdy kupoval dámě v baru kytičku fialek od fešné květinářky se smyslem pro zisk. Je to druh zabírající Evropu až po jižní Švédsko a Finsko, na východ ke středu evropské části Ruska, ale roste i v severní Africe, Malé Asii a na Kavkaze v nízkých trávnících, křovinách, krajích lesa a s trochou humusu a vláhy to je spolehlivě a bohatě kvetoucí druh s příjemnou, dosti intenzívní vůní.

Je to nízká rostlina s hustě směstnanými, široce vejčitými až ledvinitými listy v přízemní růžici. Jako jedna z ranných jarních rostlin se sytě modrofialovými květy na stoncích dosahujících výšky takové, že květy sedí na listech. Jsou známy i bílé a žluté formy.

My pěstujeme v polních podmínkách žlutou kulturu V.o. ´Sulphurea´a tmavofialovou, vyšší V.o. ´Konigin Charlotte´ s květy na delších stoncích. V semenářské kultuře je poněkud problém se sběrem semen, protože semeníky leží přímo na zemi nebo jsou dokonce v zemi.

Viola pedataL. je trsnatá violka amerických prérií s listy dlanitě dělenými a úzce opakvejčitými, k vrcholu zúženými, v horní třetině hrubě zubatými a na okraji brvitými úkrojky. V přírodě rostou v hlubokých půdách a jejich květy jsou na stoncích do 10 cm v barvách lila, modré, bílé a růžové, přičemž spodní plátky jsou světlejší než horní. V hrdle jsou květy zlatožluté. My jsme měli i formu bicolorze státu Minnesota, světle růžovou s velmi tmavou fialovou kaňkou na horních květních plátcích.

V zahradě vyhoví bohatší, dobře drenážovaná půda a plné slunce, nejlépe mírný svah otočený k jihu. Výborně snáší sucho. U nás kvete koncem jara a celé léto. Dělení rostlin jsme nezkoušeli, jarní setí vede k velmi pomalému klíčení jednotlivých semenáčků a výsev postupně klíčí celé dva roky. Selekci a izolaci barevných klonů jsme nevyzkoušeli.

Pozor: Ve výměnách semen se dosti často vyskytují kříženci V. pedata x pedatifida a V. pedatifida x pedata.

Viola pedatifidaG.Don. je trsnatý druh amerických prérií s trojdílnými listy s různě rozstříhanými, čárkovitými úkrojky. Květy jsou světle fialové na stonku kratším než 10 cm, květní plátky až 2 cm dlouhé, spodní trojice je vousatá. Samotné listy jsou malebné, květ se objeví koncem jara a vyplní léto. My jsme při své semenářské činnosti vyselektovali bílou formus intenzívními, slaboučkými, tmavomodrými čárkami na spodních plátcích. Tato forma se zachovává z 95 % už v 2. generaci.

V přírodě roste tato violka na hlubokých, dobře drenážovaných půdách na plném slunci, na našem poli v Deštné u J. Hradce, kde jsme pěstovali asi 1000 ks rostlin bílé formy kvetla výborně v bývalé zelinářské zahradě. V jednom roce jsme překročili plán výroby natolik, že kultura musela být zrušena a nyní si držím jednu mateční rostlinu jako vzpomínku.

Semena je nutné sbírat pokud je tobolka zelená, jakmile zežloutne klíčivost semen podstatně klesá. Ze zimního výsevu klíčí nepravidelně, dělení je možné po odkvětu.

Viola pinnataL. je trsnatá rostlina trávníků a sutí Alp a Apennin ve výškách mezi 900-2500 m n.m. s listy dlanitě 5-9-dílnými okrouhlými až ledvinitými a úkrojky podlouhle kopinatými, zubatými a řasnatými. Květy na stoncích do 10 cm jsou malé, plátky asi 1 cm jsou modrofialové, objevují se na jaře a rostliny kvetou do léta. Tento druh miluje více stínu a vlhko, zahradě mu svědčí polostinné místo. Dobře mu dělá vápencová drť míchaná do zahradnického substrátu.

Z jarního výsevu klíčí rovnoměrně pokud jsou semena uchovávána v chladu. Dělení jsme nezkoušeli. Není významnou položkou semenářské produkce.

Viola pumilaChaix. je široce rozšířena celou Evropou ve společenstvu trávníků. Je to trsnatá rostlina s listy kopinatými 2-3 centimetrovými, lodyhy má 15 cm, poléhavé, velmi světlomodré (téměř bílé květy) jsou asi 1,5 cm široké a celková výška rostliny v květu nepřesáhne 10 cm. Kvete dosti brzy na jaře a někdy ještě i v časném létě. V zahradě je velmi přizpůsobivá má-li trochu humózní zem, dostatek vláhy a slunce. Pokud ji množíme semeny pak sejeme v prosinci, lze ji však úspěšně dělit v časném podzimu, zakoření a kvete příští jaro. V písku na našich prodejních záhonech se dokonce sama přisévá. V polních podmínkách jsme zatím neměli příležitost ji zkusit, produkci semene se věnuje někdo jiný.

Viola selkirkii Pursh ex Goldie je nížinná cirkumpolární, nízká, trsnatá rostlina lesů a skal. Listy má řapíkaté, okrouhle vejčité až vejčité 2-4 cm, špičaté, hluboce srdčité, pilovité až vroubkované, téměř lysé. My pěstujeme formu s výraznou kresbou na listu a označujeme si ji pracovně jako formu V.s. ´Variegata´. Květy až 2 cm široké s krátkou, asi 7 mm ostruhou. V květu rostlina nedosahuje 5 cm, barva květu je červenavě-nachová. Miluje stín a hodí se jako podrost vřesovišť, ale i do severních, stinných, vláhou a humusem dostatečně zásobených skalních spár. Lze ji velmi dobře dělit, klíčení z prosincových výsevů je pozvolné a proto semenáče postupně odebíráme a hrnkujeme. V polních podmínkách jsme ji nikdy neuplatnili vzhledem k požadavkům na stín. V zahradě jde o rostlinu bezproblémovou.

Viola sororia Willd. je trsnatá rostlina ze společenstva keřů a trávníků s listy vejčitě srdčitými až ledvinitými, výrazně zubatými a zespodu chlupatými, cca 5 cm širokými, ochlupené jsou i listové řapíky. Květy asi 2 cm široké, u původního druhu fialové s bílým očkem. Kvete masivně na jaře a na podzim. Dnes se pěstuje mnoho kultivarů. My sami produkujeme semeno z rostlin čistě červenýcha modrýcha také z bíle kvetoucích rostlin i se světlemodrýma tmavomodrýmtečkováním. Nějaký čas jsme jako mateční rostlinu měli i krásnou bílou formu s tmavými modrými čárkami na spodních plátcích. Tu jsme pohřešili po návštěvě jednoho autobusu u nás v zahradě.

Podle našich zkušeností stačí těmto violkám jakákoli půda dostatečně zásobená vláhou a dobře snášejí slunce. Původní druh chce spíš polostín. Zimní výsevy vzcházejí dobře. Veškeré kultivary, které pěstujeme k produkci semene je nutno dělit, protože starší rostliny kvetou pouze po obvodě rostlin a to je pro semenářskou produkci nepřijatelné (nízké výnosy). Při dělení na jaře, po odkvětu získáme do podzimu bohatě kvetoucí rostliny a vysokou produkci semen. Při dodržení popsaného postupu je to rostlina pro začátečníky a odmění se jim každoročně dvojím kvetením i dvojí násadou semene.

Viola yezoensisMaxim. Pochází z lesů Číny a východní Asie a trsy mají řapíkaté, přímé listy vejčité až úzce vejčité délky 3-7 cm, srdčité, vroubkovaně pilovité a pýřité. Květy na stoncích do 10 cm jsou bílé s nádechem do smetanova, květy menší do průměru 2 cm s ostruhou dlouhou 7-8 mm. Kvetou na jaře, milují stín a vlhko.

Ze zimního výsevu klíčí postupně a je vhodné je i postupně odebírat a hrnkovat. Dělení po odkvětu je zpravidla úspěšné.

Je to ideální rostlina jako neutrální prvek pro kraj stinných, dobře zavlažovaných koryt např. s drobnými rododendrony.

Závěrem bych se rád zmínil o jedné zásadní věci pro sběr semen. Semena jsou v zeleném semeníku zralá pokud se lodyžka, na níž je semeník, zcela narovná. Jen z takovýchto semeníků sebraných z rovné lodyžky jsou semena stoprocentně klíčivá. Semeníky z lodyžek ohnutých jsou neklíčivá. To je má rada pro účastníky výměn semen pokud jde o violky.

Literatura: Klaber, Doretta Violets of the United States, Barnes and Co. Inc. (1976)

Griffiths, Mark Index of Garden Plants, RHS 1994

Servery Botany.cz, Květena ČR, Kadel.cz/flora

• Filuna – skalničky, trvalky
• Nabídka
• Fotogalerie
• Kontakty
• Pište

Zahradní centrum - Jindřichův Hradec, Jiráskovo předměstí 636/III, 377 01 Jindřichův Hradec